Legendární americký zpěvák, Paul Simon, který nedávno oslavil pětasedmdesáté narozeniny, včera vystoupil v pražské O2 Areně a dokázal, že ještě nepatří do starého železa. Tracklist koncertu tvořil mix starších i nových písní, ale převážně z Paulovy sólové dráhy. Z odbobí dua Simon & Garfunkel zazněly pouze tři písně (plus instrumentální verze El Condor Pasa).

Simon byl doprovázen svou sehranou kapelou a koncert si očividně užil, stejně jako necelých 7000 diváků. S nimi se přivítal až po čtvrté písni, a připojil příběh o tom, jak se setkal s prezidentem Havlem při svém prvním koncertu v Praze v roce 1990. Jinak s diváky příliš nekomunikoval, až na jeden příběh z amazonského pralesa.

Největší zastoupení mělo album Graceland, z kterého zaznělo pět rytmických skladeb. Několik písní před koncem vyzval diváky, ať se zvednou ze sedadel a po hitu You Can Call Me Al, odešel s kapelou z pódia. Tam se však vrátil ještě tříkrát. Na poslední přídavek přišel již bez kapely a zahrál svou asi nejslavnější skladbu The Sound of Silence.

Paul Simon předvedl v Praze skromnou show, která však diváky plně uspokojila.

Zdroj obrázku: aktualne.cz

Člen legendárních Beatles, Paul McCartney, navštívil v rámci svého turné One on One Prahu, a to po dlouhých dvanácti letech, kdy se ale koncert konal, narozdíl od včerejška, pod širým nebem. Zaslechl jsem několik rozhovorů lidí, kteří se koncertu zúčastnili i tenkrát, že O2 Arena byla rozhodně lepší volbou, jelikož tenkrát prý bylo všude hrozné bahno.

Paul zahájil koncert hitem A Hard Day’s Night z roku 1964 a celá vyprodaná hala propukla nadšením. Poté se přivítal s publikem a řekl, že se bude pokoušet mluvit česky, což mu šlo na cizince skvělě. Velmi jsem na něm oceňil, jak dokáže komunikovat s publikem, nehraje si na žádnou velkou hvězdu a působí skromně. Je to prostě sympaťák a fajn chlap.

Koncert se skládal především z písní Beatles, doplněnými skladbami Wings, či z Paulovi sólové dráhy. Je nutné říct, že diváci skvělě reagují i na novější písně, na kterých Paul dokazuje, že je stále skvělým skladatelem. Pochopitelně největší ohlas mají ale písně legendárních Brouků. Musím ocenit také doprovodnou kapelu, která s Paulem vystupuje již pěknou řádku let a jsou tudíž skvělě sehraní.

Poté co odehrál pár písní, sundal sako, vyměnil svou typickou basovou kytaru za elektrickou a ukázal, že umí válet i na ní, když zahrál kousek Hendrixovi Foxy Lady. Poté usedl nachvíli za piáno a zahrál, mimo jiné, také nádhernou píseň Maybe I’m Amazed, kterou napsal pro svou první ženu Lindu. Jednu skladbu také věnoval své nynější ženě. To však nebylo jediné vzpomínání, jelikož věnoval píseň i svým bývalím kolegům, a to Johnu Lennonovi skladbu Here Today, kterou napsal po Johnově smrti a Georgovi Harrisonovi jeho vlastní píseň Something, při které zabrnkal na Harrisonovo oblíbené ukulele.

Kdybych měl vypíchnout ty nejlepší momenty koncertu, tak jsou to jednoznačně tyto:

Po notoricky známích písních Let It Be a Hey Jude, Paul s kapelou odešli, ale ještě se samožejmě vrátili na přídavek, ve kterém zazněla i skladba Birthday, kterou Paul věnoval tentokrát i sobě, jelikož zítra oslaví své sedmdesáté čtvrté narozeniny. S ohledem na tento věk, byla Paulova dvě hodiny a půl dlouhá show, obdivuhodná.

Zdroj obrázků: ireport.cz

Včera jsem navštívil koncert legendárního skladatele filmové hudby Hanse Zimmera. Celý dnešní den sloužil ke vstřebávání zážitků a teď tedy mohu konečně napsat svůj pohled na ono monumentální představení.

Hanse Zimmera zná každý příčetný fanoušek filmu. Složil hudbu k desítkám filmu, z nichž naprostou většinu můžeme označit za filmy kultovní. Tóny jeho božské muziky na nás zní např. z Gladiátora, Temného rytíře či Počátku.

A právě tento frankfurtský rodák se nechal po dlouhé době ukecat a vyrazil na své první koncertní turné při němž navštívil již pár evropských metropolí, aby mohl konečně 7.5. dorazit i do stověžaté Prahy.

Pražské představení začalo kolem 20:15 a Zimmer nás všechny pozdravil klasickou německou češtinou: „Toprý fečer.“ Následně přešel do anglického módu (anglicky mluvil velmi obstojně, ale přece jen jsem jej chtěl slyšet šprechtit jeho mateřským jazykem) a počal vyprávět o svém životě. V prvním dějství např. zahrál skvělé skladby z Brownových filmů Andělé a démoni a Šifra mistra Leonarda. Největší potlesk však Hans s celým svým souborem, jenž tvořili mimořádně talentovaní hudebníci a hudebnice ze všech koutů naší planety spolu s českým fymfonickým orchestrem, sklidil za epické podání skladby He’s a pirate ze snímku Piráti z Karibiku. Tím skončila prvá část představení a já netrpělivě očekával tu další…

V dějství druhém rozjel Hans komiksovou hudbu a celým stadionem produněly temné tóny z filmu Temný rytíř a poté ješte skvělá skladba Electro z Amazing Spider-Mana 2. Při těchto dvou kultovních hudebních počinech musím velmi vysoko vyzdvihnout skvělé světelné efekty, které výrazně zlepšily celkový dojem.

Kolem jedenácté hodiny večerní Hans skončil a rozloučil se s publikem. Všichni v hale povstali ze svých sedadel a mohutným potleskem vzdávali hold králi večera. Po několika málo minutách se na pódiu objevily varhany, vrátil se celý orchestr a přišel čas na monumentální přídavek, který byl složen ze skladeb z filmů Interstellar a Počátek. Tím celý fantastický večer definitvně skončil a já, doufajíc, že Hans někdy opět navštíví naší zemičku odjel domů.

Na úplný závěr bych ještě rád označil několik lidí, kteří opustili představení při potlesku před přídavky za ty největší kulturní barbary, hovada, nepříčetné vypatlance či mimozemské nerdy. Toť vše.

Hodnocení: 100%

zdroj obrázku: o2arena.cz

Včera se v Praze konečně opět objevil Frank Turner se svou doprovodnou kapelou The Sleeping Souls. Jeho druhé pražské vystoupení hostil opět Lucerna Music Bar a musím říci, že ještě teď cítím tu atmosféru a energii, kterou mě koncert nabyl.

Vstup do Lucerna Music Baru se otevíral v 19:00 a ještě před hlavní hvězdou odehrála svůj půlhodinový set folk-punková kapela Ducking Punches, která Franka doprovází na celé této šňůře. Ducking Punches výborně celé publikum naladili a rozhýbali, zafungovali tak jako ideální předkapela. Po nich už ale všichni netrpělivě čekali, až se na podiu objeví Fran Turner. Stalo se tak za ohlušujícího jásotu fanoušků, chvilku po deváté hodině.

Ducking Punches u nás díky svému vystoupení určitě získaly nové fanoušky.

Dokonalou atmosféru celého Frankova vystoupení zaručoval i skvěle poskládaný setlist, kde se objevily všechny hity a místo zbylo i na novější písně, které se ale dozajista stanou brzy stejně oblíbené jako ty starší. Frank totiž dostal od Boha schopnost psát vynikajicí songy.

V průběhu koncertu se neobjevilo žádné slabé místo. Frank Turner dokáže skvěle komunikovat s publikem a celé si ho získat. Je známý tím, že se dokáže vždy naučit alespoň několik vět v jazyku země, kde vystupuje, a tak všechny přivítal česky a na cizince s velmi dobrou výslovností: ,,Dobrý večer, Praho!“ S českým textem také odzpíval píseň Eulogy a diváci ho odměnili zaslouženým potleskem.

Tohoto člověka nelze nemilovat.

Těžko se hledají písně, které bych vypíchl, protože bych musel vyjmenovat celý setlist, ale největší důvod k tanci a ke skákání, ke kterému před písní Polaroid Picture vybízel i Frank, měly samozřejmě fanoušci při energických věcech jako jsou třeba Photosynthesis nebo Long Live the Queen. Celý večer provázela nefalšovaná přátelská atmosféra a i sám Frank několikrát zopakoval, že všichni bez rozdílu jsme teď jeho kámoši a myslím, že nikdo v sále nepochyboval, že to myslí opravdu upřímně.

Úplně největší taneční šílenství se rozproudilo při závěrečných písních I Still Belive a Four Sipmle Words, kdy Frank skočil do publika. Přiznám se, že jsem si na Franka taky šáhnul. Koncert jsem si neskutečně užil a už se těším až k nám Frank i s kapelou opět zavítá.

Frank Turner nám dává neustále důvody, proč věřit v rock’n’roll!

Zdroj obrázků: fource.cz