Týden po mimozemských xenomorphech se na plátna vrátil též kapitán Jack Sparrow, který tentokrát čelil mocnému Salazarovi.

Příběh pátých Pirátů pojednává o španělském námořníkovi Salazarovi (Javier Bardem), který po celá léta úspěšně ničil pirátský život v celém Karibském moři, dokud jej jakýsi Jack Sparrow (Johnny Depp) neporazil a neuvěznil v Ďábelském (Bermudském) trojúhelníku. Salazar ale ze svého vězení prchne a rozhodne se pomstít.

Druhou příběhovou linku vyplňuje pátrání po nejmocnější mořské zbrani hromadného ničení, Poseidonově trojzubci, který hledá jak mladý Henry Turner (Brenton Thwaites), tak krásná Carina (Kaya Scodelario). Do děje se zapojí i staří známí, kapitán Barbossa (Geoffrey Rush), pan Gibbs (Kevin McNally) a Will Turner (Orlando Bloom).

Po opravdu velmi špatném čtvrtém díle působí tato pětka nečekaně svěže a vtipně. Scenárista Jeff Nathanson, který stojí za úspěšnými Spielberogvými snímky Terminál a Chyť mě, když to dokážeš, pozdvihl upadající úroveň a jeho vtipné a svěží putování mořskými vodami příjemně překvapilo.

Stejně tak překvapili i nováčci v hereckém obsazení. Oscarový Bardem pokračuje v úchvatné padoušské kariéře, po Skyfall zaujal i jeho další antagonista a Kaya Scodelario, známá hlavně ze série Labyrint, působila v hlavní ženské roli lépe než Penelope Cruz.

Trikově jsou Piráti jako vždy zmáknutí na jedničku s hvězdičkou. S jejich obrovským rozpočtem se logicky nedá nic jiného čekat. Nejvíce zaujmou nemrtví žraloci různých druhů.

Hudba Geoffa Zanneliho recykluje původní motivy Zimmera i Badelta a mnohdy působí spíše druhotným dojmem. Právě tato stránka filmu trochu ubírá na jeho kvalitách.

Jinak jsou pátí Piráti perfektní plavbou po karibských vodách, která pobaví a notně zabrnká i na nostalgickou strunu.

Foto: Warner Bros.

Ridley Scott se po pěti letech opět vrátil do vetřelčího vesmíru, aby pokračoval v sérii Prometheus.

Covenant se odehrává mezi Prometheem a prvním Vetřelcem. Pozemská loď Covenant putuje s kolonisty na palubě osídlit dalekou planetu. Celé osazenstvo se nachází ve stavu hibernace, po chvíli však dvanáct členů posádky probudí android Walter (Michael Fassbender) a upozorní je na signál, jenž přichází z blízké planety. Kapitán Oram (Billy Crudup) dá dohromady tým a vydává se planetu prozkoumat. Na povrchu najdou androida Davida (opět Michael Fassbender), posledního přeživšího z lodi Prometheus.

Film je nejspíše spojení dvou scénářů, protože kombinuje filosofické scény s brutálními vyvražďovačkami. V jednu chvíli tedy sedujeme diskuzi dvou postav, která se věnuje stvoření člověka, a chvíli poté se objeví neomorph, vycení zuby a někoho rozcupuje. Nevyrovnanost scén je největší bolestí celého Scottova projektu.

Problémem je rovněž vyloženě dementní chování hlavních postav, hlavně pak již zmiňovaného Orama, ale Lopa (Damien Bichir) či Farisové (Amy Seimetz). Představte si modelovou situaci. Neznámý android vás láká do temného sklepení svého sídla a vy za ním bez rozmyšlení jdete, on vás následně pobídne k určitému úkonu, který vypadá nesmírně nebezpečně, ale z nějakého důvodu ho prostě uděláte. Překvapivě pak skončíte s facehuggerem na tváři…

Herci ve filmu jsou vesměs velmi špatní, z celé plejády známých jmen vyčnívá pouze Michael Fassbender, který si svou dvojroli užívá. Vydržet se dají i výkony komika Dannyho McBridea, který celkem vtipně hláškuje. Zato hlavní hrdinka filmu, Katherine Waterston, jen sprostě kopíruje Sigourney Weaver z první epizody. A James Franco, který je uváděn jako jeden z hlavních herců, si ve filmu střihne minutové cameo.

Triky jsou samozřejmě na vysoké úrovni, ale v kontrastu s idiotským dějem jejich výjimečnost nijak nevynikne. A samotný xenomorph, kterého vidíme ve filmu jen jednoho je rozhodně méně povedený než původní loutka z jedničky.

Senilní Ridley Scott si na stará kolena plní sny a ukazuje nám začátky Vetřelce. Bohužel tím ničí kouzlo původních dvou epizod a z celé mimozemské ságy dělá pseudofilosofickou sci-fi vyvražďovačku.

Foto: 20th Century Fox

Netradičně pojatý životopisný snímek pojednávající o polském malíři Zdislavu Beksińském a jeho rodině je režisérským debutem Jana P. Matuszyńského. A jedná se nejpíš o aspiranta na nejlepší artový film uvedený letos v našich kinech.

Film je tragickou freskou jedné rodiny.

Sledujeme asi 30 let života jedné rodiny v panelákovém bytě, jehož stísněný prostor dodává snímku atmosféru tipickou pro dobu socialismu a celkově chladné a depresivní ladění. Ústředním tématem filmu jsou rodinné vztahy, především vztah rodičů k synovi, který trpí mírnou duševní poruchou a často se pokouší o sebevraždu. Ostatně smrt je ve filmu přítomna velmi často, ale je zlehčována černým humorem. Film nijak neřeší politickou situaci, Beksiński ostatně nebyl žádný disident a to, jak se během těch třiceti let mění doba, zde není zobrazováno nějakými politickými změnami, postupující dobu sledujememe na technickém pokroku.

Musím se přiznat, že film mě začal výrazněji bavit až asi ve své polovině, což nemusí být nutně znamenat nic negativního, jelikož si film dokáže vybudovat k divákovi vztah a troufnu si říci, že 99% diváků si snímek na konci získá. Jediné, co mě trochu zklamalo je, že nebyla více zpracováno téma pronikání západní kultury do Polska, což bylo spjato se synem Tomkem, ani nebyla více představena Beksińského tvorba, která je nesmírně zajímavá a doporučuji si o ni zjistit více. Ovšem uznávám, že o to ve filmu nešlo a musela by být také výrazněji prodloužena jeho stopáž.

Film je zajímavý i tím, že mnohdy stírá rozdíl mezi tím, co je natočeno kameramanem a tím, co je natočeno kamerou hlavní postavy, jež měla v nátáčení zálibu. Tím získává film leckdy dokumentární atmosféru a člověk má občas pocit, že se dívá na některý z časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové. Je také nutné říci, že herecké výkony všech třech hlavních postav jsou naprosto brilantní. Ostřílený Andrzej Seweryn je skvělě doplněn, jak mladým Dawidem Ogrodnikem, tak i jeho filmovou manželkou Aleksandrou Koniecznou.

Tím, čím byl loni Toni Erdmann, tím se zdá být letos Poslední rodina, tedy filmem, o kterém všichni mluvi, a který svou pověst mimořádného artového filmu zcela naplňuje. Matuszyńského debut dává napověď nadějné kariéře toho mladého Poláka. Zbývá jen dodat povzdech, proč se takové filmy netočí také u nás?

FOTO: kinoscala.cz

Stará Anglie je zmítána válkami mezi králem, povstalci a čaroději. Do této nevlídné doby však přichází pouliční rváč Artuš, který má všechno změnit.

Příběh je velmi volně inspirován klasickým artušovským mýtem o meči, který je zabodnut do kamene. Na rozdíl od několika předchozích snímků, zejména slavného Excaliburu, neobsahuje Legenda o meči slavné postavy artušovských legend. Absence Merlina, Guinevery a Morgany Le Fay a překroucení celého děje filmu zásadně škodí.

Děj se tedy ze začátku točí okolo obrovské války mágů a lidí. Na tom by nebylo nic podivného, ovšem v čele mágů stojí Mordred, který je v legendách Artušovým nelegitimním synem. Po skončení této války sledujeme Uthera Pendragona, jehož skvěle ztvárnil Eric Bana, kterak bojuje s bratrem Vortigernem (příšerné Židovské Právo). Vortigern se následně chopí moci a snaží se najít a zabít Utherova syna Artuše (Charlie Hunnam). Legitimní dědic trůnu o svém původu pořádně neví, vyrůstá v bordelu a chodí trénovat pěstní souboje k čínskému mistru Georgovi! (Tom Wu). Po letech je však nucen vypravit se do Vortigernova sídla, kde se zjevil kámen s mečem. Jako pravý dědic samozřejmě meč, který střeží Trigger (David Beckham) vytáhne! Následně spojí síly s bezejmennou čarodějkou (Astrid Berges-Frisbey) a Sirem Bediverem (Djimon Hounsou) a vrhá se do boje s Vortigernem.

Hlavní herci odvedli dobrou práci, jako vyložený průšvih bych vyzdvihl jen Juda Lawa, který se do role hlavního padoucha absolutně nehodil. Kdyby byl režisér Ritchie co k čemu, obsadil by Karla Rodena, jehož jsem si během promítání neustále představoval jako vousatého zlosyna.

Na celém filmu mi vadila Ritchieho neschopnost odpoutat se od zpomalených záběrů a záběrů GoPro kamerou a hlavně do očí bijicí pokus obsadit herce všech ras. Chápu, že ve staré Anglii mohl díky římské kolonizaci žít černoch, avšak pochybují, že by to dotáhl až na rytířský titul. Výskyt čínských bojovníků je však už trochu moc. Pan Richie si možná myslel, že točí RocknRollu 2, proto dodal východní gang, jinak si toto jeho počínání nedovedu vysvětlit.

Co potěšilo? Hodně se povedly úvodní a závěrečná bitvy, které měly dobré cgi parchanty. Docela se povedla i hudba, hlavně ústřední píseň The Wild Wild Berry. Bohužel, nic víc nemůžu pochválit, protože za celých 124 minut stopáže jsem si tak nějak neuvědomil, že nesleduji drsný britský Podfu(c)k ale artušovský epos.

Nejnovější artušovská inkarnace je zajímavým počinem, který však někdy až moc tlačí na pilu a snaží se nám podat legendu v jiném hávu, což se jí však ne vždy daří. Uvidíme, jestli Richie vydělá dost peněž na případná pokračování, která jsou údajně ve fázi plánování.

Foto: Warner Bros. Pictures

Star-Prd a další se vrací v novém dobrodružství, kde se musí střetnout s živoucí planetou Ego.

Noví strážci nemají pevně daný příběh, jejich děj sestává z několika bitev po celé galaxii, případně ještě řeší rodinné otázky hlavního hrdiny Star-Lorda (Chris Pratt). Pokud si však dobře vzpomínám, řešil film kromě trablů Star-Lorda a jeho otce Ega (Kurt Russell) ještě téma sesterské lásky mezi Gamorou (Zoe Saldana) a Nebulou (Karen Gillan) a kamarádství Rocketa (Bradley Cooper), Groota (Vin Diesel) a Yondua (Michael Rooker). Do toho všeho se občas zamotal i vesmírný žoldák Stakar Ogord (Sylvester Stallone!).

Herecky nejvíce zaujal představitel Yondua Michael Rooker, který se po záporácké kariéře v prvním díle tentokráte přesunul na stranu dobra. Velmi dobře zahrál i Kurt Russell, který vzezřením místo Ega připomínal spíše řeckého boha Dia. Ostatní herci předvedli průměrné až trapné výkony.

Nejpříšernější na celém filmu je hrozivá stopáž 136 minut. Bitvy jsou mnohdy roztahané a zbytečně dlouhé bývají i patetické rozhovory o rodinných problémech. Ne každý člověk vydrží po celou dobu filmu bdít. Mně samotnému se podařilo někdy v půlce na chvíli usnout.

Při velkých marvelovských blockbusterech se většinou chválí triková vybavenost. Strážci jsou samozřejmě trikově na vysoké úrovni, ale naprosto se nechytají na nedávného Doctora Strange. Navíc ze scén, v nichž se skáče do hyperprostoru docela bolí oči.

Filmu kromě přehnaného cgi škodí taky velké množství postav. Marvel, který se snaží navnadit diváky na třetí díl Avengerů, Infinity War, v němž se setkají ti nejdůležitější hrdinové a padouší, nacpal do druhých strážců některé postavy jen proto, že budou (nejspíš) hrát důležitou úlohu i v Infinity War. Proto zde vidíme naprosto nevyužitého Kačera Howarda a zbytečný je i Stallonův Stakar. V jedné potitulkové scéně se navíc setkáváme se známým hrdinou, jehož scéna byla z půvoního filmu vystřižena. Jsem velmi zvědav, jak si Marvel s nevyužitým potenciálem těchto charakterů poradí.

V našich končinách bych strážcům ještě vytknul titulky, o které se postaral překladatel Simpsonů Vojtěch Kostiha. Už dlouho jsem neviděl překlad s tolika chybami. Pan Kostiha by si měl zopakovat základní školu.

Na závěr ještě jedna smutná zpráva. Poprvé od roku 1989 se Tango a Cash sešli ve filmu, ovšem pan scenárista James Gunn jim nedopřál společnou scénu.

Strážci galaxie Vol. 2 jsou příšerné dlouhou přeplácanou oddychovkou u které člověk nemusí přemýšlet a v některých scénách se může i prospat.