Je jaro 1940, britská a francouzská armáda je obklíkečena na pláži u francouzského města Dunkerk. Čtyři sta tisíc vojáků čeká na přepravu do bezpečí, lodí je však málo, a tak se musí zapojit i lodě civilních obyvatel.

Christopher Nolan má auru režiséra, který točí pouze kvalitní filmy. Ve své kariéře ještě nešlápl vedle, a je oblíbený jak u diváků, tak u kritiků. Žádný jeho film však ještě nebyl natočen podle skutečných událostí, a tak byli všichni zvědavi, jak se s touto novou situací vypořádá. A žádné překvapení se nekoná! Nolan opět prokázal svůj um a natočil originální a působivé válečné drama.

Nolan rozhodně není typ režiséra, který by točil filmy jednoduché na pochopení, svého diváka nutí přemýšlet, jelikož děj jeho snímků je často komplikovaný. Ani Dunkerk není vyprávěn tradičním způsobem, ale má tři dějové linky, které sledují stejné události z vlastního pohledu. Navíc se každá z nich odehrává v jiném časovém úseku. Sledujeme tak události jednoho týdne z pohledu vojáků na pevnině, den z pohledu civilistů, vydávajících se na záchranou misi a jednu hodinu z pohledu letce. Zpočátku je těžké poznat, v jakém čase se dané události odehrávají, vše do sebe začne zapadat asi v půlce filmu. Od té doby si divák může skládat dějovou mozaiku sám.

Film je tudíž možné vnímat ve dvou rovinách. Tou první je výše zmíněné hraní si s časem, druhou je pak zachycení válečné atmosféry a vůbec celá audiovizuální stránka filmu, ve které se krásně snoubí zvuk s hudbou Hanse Zimmera, ale také práce kameramana Van Hoytema, kterého by dle mého názoru neměla minout cena akademie. Velkým plusem filmu je také, že byl natočen takřka bez použití digitálních efektů a v reálných exteriérech.

Jako vždy Nolan nešlápl vedle ani při výběru herců. Mimo těch již ostřílených a tradičně výborných (Branagh, Rylance, Hardy, Murphy), zaujmou i ti mladí, dokonce i neherec Harry Styles, známí jako jeden z členů kapely One Direction. Film však není o velkých hereckých výkonech, ale jedná se o originální zachycení skoro osmdesát let starých událostí, které Christopher Nolan přetavil na plátna kin takovým způsobem, který dosud neměl obdoby.

FOTO: Warner Bros.

Netradičně pojatý životopisný snímek pojednávající o polském malíři Zdislavu Beksińském a jeho rodině je režisérským debutem Jana P. Matuszyńského. A jedná se nejpíš o aspiranta na nejlepší artový film uvedený letos v našich kinech.

Film je tragickou freskou jedné rodiny.

Sledujeme asi 30 let života jedné rodiny v panelákovém bytě, jehož stísněný prostor dodává snímku atmosféru tipickou pro dobu socialismu a celkově chladné a depresivní ladění. Ústředním tématem filmu jsou rodinné vztahy, především vztah rodičů k synovi, který trpí mírnou duševní poruchou a často se pokouší o sebevraždu. Ostatně smrt je ve filmu přítomna velmi často, ale je zlehčována černým humorem. Film nijak neřeší politickou situaci, Beksiński ostatně nebyl žádný disident a to, jak se během těch třiceti let mění doba, zde není zobrazováno nějakými politickými změnami, postupující dobu sledujememe na technickém pokroku.

Musím se přiznat, že film mě začal výrazněji bavit až asi ve své polovině, což nemusí být nutně znamenat nic negativního, jelikož si film dokáže vybudovat k divákovi vztah a troufnu si říci, že 99% diváků si snímek na konci získá. Jediné, co mě trochu zklamalo je, že nebyla více zpracováno téma pronikání západní kultury do Polska, což bylo spjato se synem Tomkem, ani nebyla více představena Beksińského tvorba, která je nesmírně zajímavá a doporučuji si o ni zjistit více. Ovšem uznávám, že o to ve filmu nešlo a musela by být také výrazněji prodloužena jeho stopáž.

Film je zajímavý i tím, že mnohdy stírá rozdíl mezi tím, co je natočeno kameramanem a tím, co je natočeno kamerou hlavní postavy, jež měla v nátáčení zálibu. Tím získává film leckdy dokumentární atmosféru a člověk má občas pocit, že se dívá na některý z časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové. Je také nutné říci, že herecké výkony všech třech hlavních postav jsou naprosto brilantní. Ostřílený Andrzej Seweryn je skvělě doplněn, jak mladým Dawidem Ogrodnikem, tak i jeho filmovou manželkou Aleksandrou Koniecznou.

Tím, čím byl loni Toni Erdmann, tím se zdá být letos Poslední rodina, tedy filmem, o kterém všichni mluvi, a který svou pověst mimořádného artového filmu zcela naplňuje. Matuszyńského debut dává napověď nadějné kariéře toho mladého Poláka. Zbývá jen dodat povzdech, proč se takové filmy netočí také u nás?

FOTO: kinoscala.cz

Na začátek se musím přiznat, že jsem se na tento film opravdu těšil, jelikož se podle prozatimních ohlasů mělo jednat o skvělou nenáročnou zábavu, prostě klasická odreagovačka, které se povedla. Po zhlédnutí snímku však musím říct, že jsem velmi zklamán a upřímně nechápu nadšené ohlasy na tento film. O čem vlastně film je? Dominic Toretto (Vin Diesel) zradí svou „rodinu“ a přidá se ke kyber-teroristce Cipher (Charlize Theron), která chce…co vlastně chce? Buďto to nebylo explicitně řečeno nebo jsem to už zapomněl, ale to je úplně jedno, jelikož zabývat se dějem filmu hraničí s pokusem o autolobotomii.

Dredy ti opravdu nesluší, Charlize. FOTO: Universal Pictures

Rychle a zběsile 8, jak už jsem předeslal, samozřejmě patří mezi filmy, u kterých je třeba vypnout mozek a nepřemýšlet nad smyslem jejich děje a nelogičností jednotlivých scén. V poslední době takovými filmy byly například Kong nebo Život. U takových filmů se sice člověk občas pousměje nad jejich naivitou, ale přesto se jimi baví a bere je jako nenáročnou podívanou. Proč se to samé nedá říct i o Rychle a zběsile 8? Hlavním aspektem jsou toporní herci. Při (ne)hraní Vina Diesela jsem se cítil dokonce až trapně. Pokud hlavní postava filmu neumí hrát, tak už logicky nemůže být film dobrý. The Rock je prostě jenom mlátička, Charlize Theron jako padouch také nic moc a o Eastwoodovi a dalších raději ani nemluvím. Z hlavních postav vše zachraňuje jen Jason Statham, který alespon občas vtipně zahláškuje. Hellen Mirren s Kurtem Russelem jsou bezpochyby skvělí herci, ale zde nedostali přílič prostoru, což je škoda, jelikož by to film určitě posunulo o třídu výš.

Ale abych nemluvil jen o hercích, technická stránka filmu je průměrná a ničím nenadchne. Navíc nevkusné zastavování obrazu a nepovedený střih snímek také srážejí dolů. Pár akčních scén se možná povedlo a kamera je občas fajn, ale to je sakra málo na film, který má být svižnou akční podívanou. Osobnost režiséra jsem si nechal až na konec. I právě díky němu, jsem na film těšil. F. Gary Gray je bezesporu schopný režisér, který má na svém kontě snímky jako Loupěž po Italsku nebo Ctihodný občan, já mám však nejvíce v oblibě jeho Vyjednavače z roku 1998. Po této frašce se mi ale znelíbil a budu váhat, jestli mu dám příště šanci.

Že se film líbí třináctiletým dětem nebo zarytým fanouškům chápu, ale jelikož já nepatřím ani do jedné z těchto dvou skupin, musím film hodnotit velmi negativně. Zatím nejhorší blockbuster roku.